Zklamání z konce bestsellerové série

Aelin je uvězněna v kovové rakvi a mučena. Jen vědomí, že na ní závisí osud celého světa, jí brání v tom, aby podlehla. Aedion a Lysandra se snaží ubránit Terrasen před naprostým zničením. Chaol, Manon a Dorian jsou roztroušeni po celém kontinentu a doufají, že dokážou porazit zlo, které ohrožuje celý jejich svět. 

 

Království popela je sedmým a posledním dílem bestsellerové young adult fantasy série Skleněný trůn, kterou napsala americká spisovatelka Sarah J. Maas. Internet je plný nadšených ohlasů a recenzí, je ale tahle kniha opravdu něco extra, nebo jde jen o zbytečně přeceňované dílo? 

 

Upozornění – text obsahuje spoilery.

 

Dorianovi při pohledu na špičaté jemné uši vyčnívající z té záplavy tmavých kadeří přejel mráz po zádech. víla. Ta žena byla víla. Sundala si plášť a odhalila dlouhé roucho v nejtmavším odstínu fialové. Pak se posadila naproti Erawanovi. V jejich elegantních pohybech nebyla sebemenší známka zaváhání nebo strachu. „Takže víš, proč jsem přišla.“ Erawan se s úsměvem posadil a nalil pohár vína nejprve jí a poté sobě. Dorianovi se z hlavy vykouřily všechny vražedné myšlenky, když se král valgů zeptal: „Máš snad jiný důvod, proč Morath poctít návštěvou, Maeve?“

Krátké ohlédnutí se za celou sérií

Skleněný trůn byl zajímavým úvodem do nové ságy. Nevyhnul se otřepanému milostnému trojúhelníku, ale přinesl několik originálních nápadů, které lákaly k přečtení pokračování.

 

Půlnoční koruna mě trochu nudila, začala mě bavit až tehdy, když se Celaena projevila jako skutečná vražedkyně. Do té doby se o tom, že je nejlepší vražedkyní Eriley, jen mluvilo, a tahle pověst se  k povrchní hrdince, která řeší jen nápadníky, hezké šaty a sladkosti, vůbec nehodila. Bylo tedy příjemným překvapením, že nějaké ty vražedné schopnosti má, a byla jsem zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet dál. Pak však přišlo odhalení o Celaenině pravé totožnosti, které mě dokonale otrávilo. Žádná nájemná vrahyně, ale zase ztracená princezna, která zřejmě bude bojovat za své království. Zase!!! Tenhle motiv mám ale docela ráda, a tak jsem si řekla, že budu číst dál. A dobře jsem udělala.

 

Dědička ohně byla strhujícím čtením, které přineslo nové informace o daném světě. Přibyli další hrdinové, někteří sympatičtí, jiní míň, poznali jsme nová místa a souvislosti. To samé platí o Královně stínů, ve které šel příběh víc do hloubky. Nechyběla akce ani napětí a odložit knihu vyžadovalo veliké sebeovládání. Byla opravdu skvělá.

Říše bouří, naopak, nudila. Měla pár dobrých pasáží, ale jinak byla moc zdlouhavá a některé momenty, které měly nejspíš působit dramaticky, byly spíš směšné, například první setkání s lordy z Terrasenu. Z Aelin se stala nesympatická a nesnesitelná paní dokonalá, která všechno ví a všude byla a která je ta nejlepší a nejmocnější ze všech. Dobře zpracované bylo zapojení postav zmiňovaných v povídkové knize Krvavé ostří do hlavního děje i zvrat na konci. 

 

Věž úsvitu mě zas nadchla, čemuž určitě pomohla změna prostředí, další zajímaví hrdinové, nečekané odhalení, které by mohlo dramaticky zasáhnout do blížící se války, i absence otravné Aelin. Ale o té později.

 

Poslední díl mohl tedy být naprosto epický. Potenciál tam byl. Mohl to být ale i úplný průšvih nebo průměr. Jak to tedy nakonec dopadlo?

 

Nádherný styl psaní a fascinující postavy

Začnu nejdřív tím, co se mi líbilo. Na prvním místě je bezpochyby Maasové čtivý a nádherný styl psaní. Myslím, že od téhle autorky by se dobře četl i nákupní seznam nebo něco podobně nezáživného. 

 

Dále jsou to postavy. Jsou rozmanité a propracované a mají své příběhy i motivy, které je pohání vpřed. Protože se zde sešli všechny důležité postavy z předešlých knih, rozvíjí se tady větší počet dějových linek, které se vzájemně proplétají. A to mám na knihách ráda. Baví mě sledovat děj z více pohledů a postupně zkoušet hádat, jak se asi příběh bude dál vyvíjet.

 

Nejzajímavější hrdinkou je čarodějnice Manon a osud její Třináctky chytí za srdce. Hned za ní následuje léčitelka Yrene, jedna z hrdinek povídkové knihy, a třetí místo patří Dorianovi. Pokud právě neřeší vztahové záležitosti, zaujmou i Lorcan, Elide, Lysandra, Aedion, Fenrys a Gavriel. Překvapila Petrah Modrokrevná i Crochanky, a baví taky Chaol. Jeřáb, kdysi chladnokrevný válečník, žije už jenom pro lásku k své družce, ale i on má občas světlé momenty. Zajímavý je příběh Maeve, valgské královny, která cestovala mezi světy. 

 

A epilog? Ten je prostě neskutečně nádherný. Ta naděje, která z něj sálá a která slibuje zničenému království lepší časy, je velmi dojemná a poetická. Lepší závěr snad ani nemohl být.

 

A teď si probereme ty méně vydařené věci.

Kdo nemá svého druha, jako by ani nebyl

Spojení druh/družka se táhne celou ságou. Nejdřív to bylo romantické, ale postupně, jak se to opakovalo pořád a pořád dokola, to začalo být otravné. A v Království popela je tohle spojení opravdu nadužívané! Čtenáři nejsou hlupáci, myslím, že výjimečnost tohohle spojení už dokonale chápou, není potřeba to pořád opakovat. Horší než to je už jen neustále používání slovesa broukat. Broukl, broukla, pořád všichni jenom broukají! Brr. 

 

S prvním bodem souvisí i následující výtka – vztahy. Mít svého vyvoleného druha nebo družku musí mít zkrátka každý! A tak dochází k násilnému a umělému párování postav. Mnohdy je to dovedené do absurdnosti, třeba když se Lorcan, drsný válečník, zamiluje do osmnáctileté lidské dívky Elide, úplně se kvůli tomu změní a nakonec se pro ni i vzdá své nesmrtelnosti. Lorcan přežil několik staletí, měl mnoho vztahů, byl divoký a nespoutaný – a skončil jako zamilovaný romantický ňouma! Proč? Čím je Elide tak mimořádní a speciální? To se samozřejmě nedozvíme. Prvoplánová láska, která vznikne jen proto, že je potřeba všem najít dokonalý protějšek, nám zkrátka musí stačit.

 

Dalším problémem jsou zbytečné a malicherné spory mezi těmito „skvělými“ páry, které zabírají podstatnou část knihy a jsou značně patetické. V momentě, kdy dojde k ohrožení života jednoho z dvojice, se ten druhý vzpamatuje, uvědomí si, že veškeré konflikty jsou vlastně úplně nedůležité a že na nich ani nezáleží, že podstatné je, aby oba přežili a mohli být spolu… A pak následuje „velkolepá“ záchranná akce a pak „srdcervoucí“ usmíření…  

 

Ukování zámku, které vyžaduje lidskou oběť? Ale no tak, snad tomu nevěříte!

Aby se uzavřela brána mezi světy, je potřeba ukovat zámek, který ji uzavře. A na to je potřeba lidskou oběť – Aelin nebo Doriana. Aelin je samozřejmě hrdinka, tvrdí, že je to její úkol, a rozhodne se, že se obětuje ona. Zámek z ní postupně vysává všechnu magii, situace je dramatická… no, zkrátím to, zaobejde se to bez tolik omílané oběti, hrdinka ani nepřijde o svou magii a ještě dokáže zabít všechny bohy. Protože proč ne. Hlavně že je nám x knih předhazováno, jak strašlivou oběť musí Aelin podstoupit. No a nakonec z toho vyjde téměř bez úhony.      

                 

Kromě toho pořád čteme, jak je ubohá Aelin zlomená. To je taky relativně otravné a tím, jak se to pořád opakuje, to ztrácí svůj význam a sílu, kterou by to mohlo mít, kdyby autorka tolik netlačila na pilu. Jo, je zlomená, víme, a jde se dál. Tak zlomená, že bez problémů připraví o život bohy a bezpečně se vrátí zpátky do svého světa. Nemůže přeci ostatní připravit o svou dokonalost a genialitu!

Obelstít a porazit tisíce let starého a zkušeného protivníka? Žádný problém!

Protivníci hrdinů jsou v téhle knize dva – valgský král Erawan a valgská královna Maeve. Oba jsou zkušení, mocní, tisíce let staří a neskutečně nebezpeční. Jsou velkou a smrtící hrozbou pro celý svět. Tedy, tak to aspoň autorka vykreslila. Realita je však diametrálně odlišná.   

 

Vysvobodit Aelin ze zajetí? Žádný problém, stačí jednoduchá lest! Maeve ztratila svůj trůn v království víl. Jak? Stačilo pár Aelininých dopisů, víly se vzbouřili a vykopli ji. Když přišla k Erawanovi, potkala se tam s Dorianem, který tam hledal třetí klíč Sudby, které bylo potřebné vložit do brány, aby mohl být vykován zámek. Dorian nabídl Maeve, že z ní udělá svou královnu, a ona mu pomohla. Podvedl ji a ona to nepoznala, dokud nebylo pozdě. Ani zabít ji nebylo nějakým velkým problémem. Stejné je to i s Erawanem. Z předešlých knih jsem získala dojem, že je fakt děsivý a nebezpečný, stačí však trochu léčitelské magie spojené s tou Dorianovou – a je po něm. Ano, takhle snadné to je!

 

Takhle se totiž v téhle sáze řeší věci. Je jedno, zda je potřeba získat spojence, zbavit temnou královnu trůnu nebo porazit hlavního záporáka. Stačí Aelininy geniální plány, její dopisy (prý velice pádně formulované, pozor na to!) a magie, a problémy se vyřeší tak nějak samy. Ano, takhle snadné to je! K tomu ale jistě přispívá i to, že tisíce let staré a zkušené bytosti jsou ve skutečnosti naivní hlupáci…

 

Par slov na závěr

No, abych to nějak uzavřela, na tuhle knihu jsem se velmi těšila. Vzhledem k tomu, že se mi některé knihy ze série líbily opravdu hodně a některé vůbec, jsem neměla žádná očekávání. Byla jsem jenom zvědavá.

 

Nedostala jsem však epické a strhující vyprávění, které slibovaly recenze i reklama, nýbrž  průměrný a naivní patetický příběh protkaný originálními nápady a promarněným potenciálem, nad kterým je lepší příliš nepřemýšlet a jednoduše si ho užít. Protože jako nenáročná oddechová pohádka funguje skvěle.  Další knihy autorky však nejspíš vynechám.

 

Hodnocení: 3/5

 

 

 

 

O knize Království popela

Autorka: Sarah J. Maas

Originální název: Kingdom of Ashes

Překlad: Ivana Svobodová

Série: Skleněný trůn

Žánr: young adult, fantasy

Vydáno: CooBoo, 2019

Počet stran: 976

 

 

 

Facebook Comments

Autor příspěvku: emma

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *