Jana LeBlanc: Myslím, že většina z nás ví, co nám dělá radost

Janu LeBlanc není potřeba nějak zvlášť představovat. Kromě známého blogu Co mi udělalo radost je i autorkou několika knih, například Zápisníku radosti, Zápisníku milovnice knih nebo Zápisníku běžkyně. Co jí v současnosti dělá největší radost, co ráda dělá ve volném čase a jaké jsou její plány na rok 2019? Dozvíte se v rozhovoru.

 

Co vás inspirovalo k založení blogu Co mi udělalo radost?

Vždycky mě znepokojovalo, jak málo si pamatuju z minulosti a z přítomnosti, z toho, jak dneska žiju, o čem přemýšlím, zážitky, co si dneska říkám, že si určitě zapamatuju a za měsíc nevím, přečtené knížky, snězená jídla, pocity ohledně prakticky všeho. To byl zřejmě hlavní impulz. Chtěla jsem mít přehled o svém světě, jak o něm přemýšlím a čím se obklopuju, chtěla jsem mít deník. Veřejně jsem ho pak začala publikovat z toho důvodu, že odezva čtenářů, reakce a interakce se mi zdály jako nejlepší motivace, abych u toho vydržela. A taky proto, že jsem novinářka. Píšu. A mám ráda, když mám publikum. Kdybych psala sama pro sebe, tolik by mě to asi netěšilo. 

 

Co vám v současnosti dělá největší radost?

Teď úplně přesně v této chvíli, že můj syn na hodinku usnul, já mám čas odpovědět na vaše otázky a tím pádem nebudu vzhůru do dvou do rána. Poslední dobou si uvědomuju, že kdykoliv jdu spát po půlnoci, jsem zoufale neodpočatá. Jenže můj syn málokdy usíná před desátou večer, a to je pak těžké ještě něco stihnout.

Máte nějaké tipy, kde a jak najít radost?

Myslím, že většina z nás ví, co nám dělá radost. Problém je v tom, že si toho buď moc nevšímáme, jde to tak nějak vedle nás jako něco naprosto samozřejmého, nebo to neděláme. Abychom si důležitých momentů všímali, chce to nejspíš zpomalit, zbystřit, trochu přemýšlet, se to děje a proč to vlastně nastalo. V roce 2016 jsem vydala Zápisník radosti, který má za cíl člověku v téhle všímavosti právě trochu pomoct. Ať už tím, že se nechá inspirovat některými tipy v zápisníku nebo trochou sebereflexe, když si bude zapisovat vlastní zážitky.

 

Žila jste v Česku, v Americe a teď žijete v Turecku? Jaké jsou největší rozdíly v životech v těchhle krajinách?

To je téma na celou knihu!  Mně poslední dobou spíš baví zamyšlení, jak se v těch krajinách měním já sama. Asi nejvíc je to každý den patrné na tom, jaké dávám spropitné. V Česku jsem dávala dýško prakticky jen v restauracích a vždycky zaokrouhlené do nějaké blízké desítky. V Americe je dýško povinnost, dává se prakticky úplně za všechno, čeho se dotkla lidská ruka. V restauracích se nezaokrouhluje, ale dává se prostě 15 – 20% z ceny, člověk klidně zaplatí 41, 30 dolaru. Pro mě byly dýška v USA hrozně moc peněz, dávala jsem málo, kolikrát vůbec, protože jsem prostě netušila, že se dávat má.

Pak jsem přijela do Turecka a zjistila jsem, že tady je to podobné jako v Česku. Spropitné lidé neočekávají, a když už se dává, dává se lira, dvě, což je i v korunách v současné ekonomice dost málo. A tak zatímco v Americe jsem byla držgrešle, v Turecku jsem rozdavačná, protože mi spropitné dvě liry najednou připadá málo až trapné. A v Česku jsem někde mezi. Pořád zaokrouhluju, ale dávám kde komu a po americké zkušenosti přidávám minimálně dvacetikorunu. 

 

A, naopak, co mají životy v těchhle krajinách společné?

Asi to, že navzdory milionům větších a menších odlišností jsou základní tužby lidí vlastně všude stejné. Všichni chtějí být zdraví, mít co jíst, mít vedle sebe rodinu, mít na ni čas a být šťastní.

 

Co lidem nikdo neřekne o životě v cizině?

Toho je! Obecně ale asi to, že když se rozhodnete do ciziny doopravdy odstěhovat, tedy ne si tam vyrazit jenom na dovolenou nebo na dva měsíce pracovat jako digitální nomád, je to zkušenost složitá jako žádná jiná a že kolikrát vám bude tak hrozně úzko, až si nebudete jistí, jestli se nemáte vrátit. Hodně lidí si taky podle mě neuvědomuje, že v cizině začínáte ve většině případů od nuly, případně z horšího postavení než doma. To je jiné ve dvaceti, kdy je člověk mladý, hladový, namotivovaný, a jiné po třicítce a dál, když už takové začátky má za sebou, žije s partnerem, přemýšlí o dětech, doma nechává stárnoucí rodiče a je potřeba dělat v životě různé kompromisy.

 

Zápisník milovnice knih napovídá, že jste vášnivá knihomolka. Které knihy byste doporučila k pročtení?

Těžké otázka! Miluju knížky, ale neumím vybrat jedno ani pět děl, protože mi pak bude líto, že jsem zapomněla na ty ostatní. Ale existuje pár knížek, které mě v životě opravdu zasáhly. Neříkám, že jsou to nejlepší knihy na světě, ale já jsem s nimi nejvíc souzněla. Našly si mě v ten správný čas a ve správném rozpoložení. Takže: Děti z Bullerbynu mě naučily číst, Projekt štěstí mě nejvíc ovlivnil, jak a o čem psát, O psaní je podle mě nejlepší knížka pro kreativce, co kdy vznikla. Poslední kabriolet a Geniální přítelkyně jsou pro mě knihy, které těžko někdo překoná, je v nich totiž absolutně všechno. A Sapiens jsou něco, co by podle mě měla být pro lidský druh povinná četba.

 

Co kromě čtení ráda děláte ve svém volném čase?

Mám asi milion věcí, kterým bych se chtěla věnovat, protože mě hrozně zajímají, ale nemám na ně čas– buď proto, že se starám o rodinu, pracuju, píšu blog nebo si čtu, což jako náplň volného času prakticky vždycky vyhrává. A když náhodou ne, tak někde sportuju nebo fascinovaně sedím před televizí a zírám na seriály a dokumenty na Netflixu. Je tam tolik skvělého! 

Jaké jsou vaše plány na rok 2019?

Upřímně, letos moc žádné. Až jsem se zalekla, když byla už půlka ledna a já jsem neměla ještě nový diář. To jsem snad ani nebyla já! Chvilku jsem pátrala, co to znamená, jestli je to špatně, že mi dochází nápady, o čem snít a co chtít, nebo jestli je to naopak dobře, a právě si sahám na lehkost bytí, kdy nemám pocit, že musím honit zážitky, úspěchy, fajfky za dodělané úkoly jako jsem to dělala celý život.

Pořád mě to trochu znepokojuje, jelikož já nejsem zvyklá si takové seznamy netvořit, ale na druhou stranu si říkám, že když chvíli nebudu mít velké cíle a budu jenom žít, nic se nestane. Život je nastavený tak, že se pořád něco děje, takže když nebudu chvilku nic plánovat a budu se jenom rozhlížet, stejně se nebudu nudit. Postupem času ale přece jen dva sny nebo plány vyplynuly. Chtěla by se naučit dobře plavat, ne jako paní radová, prostě opravdu plavat a trochu turecky, aspoň si jakž takž správně objednat kafe. 

 

Jaká je ta nejlepší rada, kterou jste kdy dostala a kterou byste chtěla dát i jiným lidem?

Snažím se moc neradit, protože sama to nemám ráda. Navíc není moc univerzálních rad, které by si do svého života mohl vzít opravdu každý. Ale co si pravidelně připomínám já, je rada o partnerských vztazích, která mi utkvěla v hlavě po rozhovoru s jedním psychologem: chovejte se k partnerovi se stejným respektem jako se chováte k cizím lidem. Není to nic převratného, a přitom je to tak těžké!  

 

 

 

Zdroj fotografií: comiudelaloradost.cz

 

 

Facebook Comments

Autor příspěvku: emma

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *